Prodat, nebo předat firmu? Ujasněte si to v rodině zavčas a mějte plán
Mnoho zakladatelů rodinných firem se kolem šedesátky dostává do fáze, kdy už neřeší jen další růst, investice nebo akvizice, ale také budoucnost firmy bez svého každodenního zapojení. Právě tehdy se objevuje zásadní otázka: má podnik zůstat v rodině, nebo je správný čas uvažovat o jeho prodeji?
Nejde o emočně lehkou situaci. V 90 % případů se přitom setkáváme s majiteli firem, kteří mají pro své podnikání promyšlené možné scénáře a kromě plánu A mají i plány B nebo C. Současně ale pro otázku nástupnictví pro případ mimořádného výpadku zakladatele nemají často připraven ani plán A. Bohužel se v poslední době čím dál častěji začínáme setkávat se situací, kdy to na druhou generaci spadne bez přípravy a vše se řeší pod extrémním emočním a ekonomickým tlakem, který poškozuje roky budovaný majetek i samotné rodiny.
Zejména u majitelů firem ve věku 70+ pak často začíná nad racionální úvahou dominovat emoční setrvačnost. Jejich identita, denní rytmus i pocit životní jistoty bývají pevně svázány s rolí ve firmě, což přirozeně zpomaluje rozhodnutí o odchodu i systematické přípravě nástupnictví. V operativní rovině pak bývá vidět vnitřní balancování mezi dvěma protichůdnými postoji: „nechci opustit svou roli“ a zároveň „nechci, aby to jednou spadlo na rodinu“. Pokud ale chybí strukturovaný plán a smysluplná představa o nové životní roli zakladatele mimo každodenní řízení firmy, status quo se jen prodlužuje - a s ním i riziko neřízeného předání.
Kolem 60 let a vice už nejde jen o růst
Do určitého věku podnikatelé obvykle řeší především rozvoj firmy. Kolem šedesátky se však přirozeně přidává další zásadní otázka: zda podnik v budoucnu prodat, nebo předat, a za jakých podmínek může která z těchto variant dávat smysl.
Tuto úvahu není vhodné odkládat. Manažerské i vlastnické předání firmy totiž zpravidla trvá delší dobu a jen málokdy se podaří dobře zvládnout pod časovým tlakem nebo v krizové situaci. Největším rizikem bývá právě odkládání. Zakladatel o tématu ví, mluví o něm, ale praktické kroky stále posouvá. Důvodem bývá silná vazba na vlastní firmu, neochota vzdát se kontroly, ale i přirozená nejistota, jak celé téma otevřít v rodině. Významnou roli přitom hraje i to, že řada podnikatelů nemá promyšlený vlastní „život po firmě“ - tedy co budou po předání dělat, jak vyplní uvolněný čas a čemu se budou věnovat tak, aby jim nová etapa dávala smysl. I proto se odchod často odkládá. Jenže čím déle se tato debata posouvá, tím vyšší je pravděpodobnost, že o budoucnosti firmy nakonec rozhodne až nenadálá událost, nikoli promyšlený plán.
Sdílejte tento příspěvek
